Znáte Žluťase? Neznáte, protože vám není jedenáct. Je to asi influencer, občas na mě vyskočí na sítích a hypnotizujícím obsahem mi ukrajuje čas ze života.
„Žluťasy jaký máš názor na knihy jsou k něčemu nebo hovno btw das mi pls follow“ ptá se v lednovém videu Žluťase fanoušek.
„Yes, brácho, follow máš a vole, mám je v píči, víš co. Ne, kámo, reálně mám na ně popíči vzpomínky hej, protože když jsem byl malej píčo, tak mi rodiče četli pohádky. Na to mám popíči vzpomínky vole, ale sám na čtení mrdám, kámo. Jakože jediný co čtu, píčo, tak kolik obsahujou vole nikotinu moje sáčky, píčo,“ odpovídá Žluťas.
Z videa slzím. Je to tzv. smíchopláč, nová emoce, kterou si posledních pár měsíců objevuju. Mistryní smíchopláče je u nás doma moje malá dcera.
Žluťas mě upřímně rozesmívá. Nedokážu moc říct, jestli se jedná o parodii, nebo o autentický způsob vyjadřování, ale na každý pád mi video s popiskem „popiči čtení“ přijde upřímnější než většina obsahu, který na sítích vídám. Asi to bude i generační, říkám si: zatímco úzkostliví mileniálové jako já si na sockách v potu tváře pěstují nějaké zdání image, genzies a alfy na to rezignují a začínají se aspoň v online prostoru pomalu ubírat k jedinému řešení, které se jim v kontextu klimatické změny, AI disrupce, válečných konfliktů a dalších rozkoší pozemského života jeví jako smysluplné: mít v piči.
Cítím pobavení, ale i lítost, kam mladé lidi dostáváme. A taky dojetí. Na pozadí hořícího světa a v jazykovém kódu, jenž z 50 % sestává ze slova píča, se mladý muž svěřuje s něčím tak necynickým, jako že má z dětství pár hezkých vzpomínek ze čtení pohádek s rodiči.
Třeba to byly příběhy, které pak ovlivňovaly, na co si hrál s kamarády. Třeba mu podvědomě pomohly upevnit jeho hodnotový systém. Třeba teď Žluťas sice říká, že na čtení už mrdá, ale uvnitř je pořád ještě dítětem, které se upíná ke světům z pohádek a přálo by si, aby jim ten náš svět byl aspoň trochu podobnější.
Zde smích přechází v pláč. Debilní mateřství a hormony. Žluťasi, objímám tě na dálku.
Na čtení s prckem může záležet. Dítě si může ve světě extrémních nejistot prožít pocit ukotvení a v průběhu života se k němu vracet. Je to prostor společně zpomalit, povídat si o ději a o postavách, zkusit to vztáhnout na situace z každodenního života, budovat si vztah a důvěru.
Z čehož podle mě vyplývá, že to není úplně prostor pro slopík. Nebo minimálně mě odfláknuté texty pro děti dráždí ještě o něco víc než slop obecný, určený dospělákům.
„Slop“ je samozřejmě pojem související s generativní AI, ovšem některá česká nakladatelství ji k produkování nedodělků určených dětem nepotřebují. Úplně jim k tomu stačí staré dobré mechaniky kapitalismu. Letos jsme se o tom s Anežkou Dudkovou a Majdou Jírkovou opět přesvědčily, když jsme coby překladatelská porota soutěže Zlatá stuha hodnotily překlady knih pro děti a mládež, co u nás vyšly v roce 2025.
Procházíte-li asi šedesát dětských knížek, které vám sami nakladatelé poslali v naději na ocenění, jste víc než jindy vystaveni systematickým selháním překladových redakcí, která lze vypozorovat v různých divizích velkých i středních nakladatelských domů.
Někdy se stane, že v překladu nefunguje nic (a stejně to do té soutěže pošlou!), ale vlastně častěji jde o text, kde překlad jeví nějaké známky koncepce a invence, nicméně jsou v něm taky hrubky, zkalkované větné struktury nebo významové posuny, což je v takové konstelaci spíš chyba redaktora: měl to v piči a nejspíš nedělal kolaci, tj. nečetl překlad souběžně s originálem.
Jenomže rejpat do redaktorů a redaktorek, kteří nedělají kolaci, protože možná ani nevědí, že by měli, a pouští mezi děti překlady ušité horkou jehlou, které nejsou moc česky a je na nich vidět, že by chtěly ještě počesat, to je taky fér jenom napůl, pokud vůbec. Redigování a korektura textů patří k těm nejhůř placeným pracem, na něž se nejvíc spěchá. Buď jste v redakci zaměstnaní a tlačí se na vás, že kniha musí ven co nejrychleji kvůli vánočním prodejům, nebo jste externistka a děláte za páďo na normostránku. Ani v jednom z těch případů není zas tak nepochopitelné, že nečtete každou knihu několikrát i s originálem, přepečlivě ji nepoznámkujete a nerozporujete překladatelova řešení, což by redaktor/ka dělat měl/a. Mimochodem redaktoři, kteří tu pečlivou práci dělají, tak často činí ve volném čase a pak ještě dostanou sprda za pomalost.
Jsou nakladatelství, která mají roční obrat přes miliardu korun, ale přidat překladatelům a externím překladovým redaktorům desetikoruny na normo prostě nemůžou. Nebo jiná, kde v některých redakcích kolace u překladovky téměř určitě neprobíhá (je to vidět) a prý se tam říká, že „kolace se dělá jen u špatných překladů, po dobrých překladatelích to stačí jen přečíst“. Možná by spíš mělo cenu namířit hejt na vedení těchhle pracovišť.
Anebo na čtenáře, že to nepoznají a neozvou se? Anebo na mě! Že nedělám dostatečnou osvětu, aby to poznali a ozvali se. Yesss. Chtělo se mi sice chvíli kritizovat mamon, nedostatek úsudku, tlak na rychlost a zisk a nepřikládání hodnoty péči, ale stejně jsem se okruhem dostala zpátky k sebetrýznění, jak to mám ráda. Jdu si pustit další Žluťasovo video a pokecat s muži na Facebooku o tom, že stejně nikdo nečte.
Anebo ne, nebudu to dělat. Půjdu dělat tu osvětu.
V kontextu výše uvedeného a v situaci, kdy spolu na českém trhu bojuje tolik nakladatelů cenou a téměř nikdo, kdo na knihách pracuje, se tou prací není schopen důstojně uživit (literární překladatelé určitě ne), si o to víc vážím skutečnosti, že u nás každý rok vyjdou i nádherné knihy. Řemeslně krásně zpracované, vypiplané, poňuchňané a zcela určitě nedostatečně zaplacené překlady, jejichž autoři prostě chtěli vytvořit něco hezkého, co s děcky třeba i zůstane. Posílám tedy pár tipů, které mi prošly během hodnocení Zlaté stuhy rukama a způsobily mi upřímnou radost.
Pro menší děti
Hans Christian Andersen: Pohádky a příběhy
Nesmyslně nádherné souborné vydání Andersenových pohádek s dechberoucími celostránkovými ilustracemi Filipa Pošivače, které u nás vyšlo u příležitosti 220. výročí narození Hanse Christiana Andersena. Celkem přes 170 textů. Andersen u nás sice vychází v nějaké podobě soustavně, nicméně jde o nejrůznější převyprávění a adaptace. Tohle je naopak ten skutečný Andersen, jak to prezentuje i překladatelka Helena Březinová, jejíž překlady doplňují ty od legendárního, již zesnulého Františka Fröhlicha.
Helenu Březinovou si mimochodem poslechněte třeba v Mozaice Českého rozhlasu, hezky vysvětluje, v čem spočívala Andersenova jazyková revoluce: psal pohádky skutečně pro děti, mluvně, jednoduše, nicméně do tohoto jednoduchého jazyka vkládal vtípečky a narážky pro dospělé. V jeho pohádkách si nejsme vždycky jistí, kdo je hrdina a kdo padouch, Andersen je dost často rýpavý až podvratný, a to vlastně i vůči celému pohádkovému žánru: pohádky tady ne vždycky končí dobře a zlo nebývá vždycky potrestáno (třeba protože není černobíle řečeno, kdo přesně v příběhu zlo představuje). Helena Březinová ale říká, že děti mají rády i tragédii, akorát musí být krátká a úderná.
Raina Telgemeierová, Scott McCloud: Klub komiksáků
Tohle je kniha o čiré radosti z tvorby, která se tváří, že vás má provést historií komiksu a nejrůznějšími technikami, jak komiks tvořit a jak o něm uvažovat, ale já si z ní odnáším hlavně jak bojovat s imposter syndromem, pocity méněcennosti a tvůrčí paralýzou. Z jazykového hlediska se mi na ní líbí, že čtveřice dětí skutečně mluví jako děti, jejich jazyk je vrstevnatý a každá postava má jemně odlišený idiolekt, a celek působí hravě a vtipně. Přitom překlad určitě vyžadoval podstatnou rešerši a konzultace s odborníky ohledně komiksové terminologie. Dva termíny jsou tam dokonce přiznaně smyšlené (autorem jejich překladu je redaktor Jakub Sedláček), a jestli chcete vědět, co ty sakrováky a fuškapky jsou, tak si tu knihu kupte.
Jo, a nebinární postavy included, což je pro překladatelstvo do češtiny vždycky výzva. Ale Míša Marková je sázka na jistotu.
Pro starší děti (tady toho mám víc)
H. Lenoir: Felikracie
Planetu ovládnou obří zabijácké kudlanky, které vyhladí většinu lidstva a nechají si jen pár jedinců jako domácí mazlíčky. Češou je a oblékají do pyžámek. Jejich jedinou slabinou jsou kočky. Při kontaktu s kočkami jim bouchají hlavy. Oceňovaná kniha vtipně ilustruje rozdíl mezi těmi, kdo se v bezvýchodné situaci jen nějak pokoušejí přežít, a kdo se naopak potřebují za každou cenu postavit na odpor.
Překlad Sáry Vybíralové je radost číst, skvěle v něm funguje humor i stylistické odlišení postav, nicméně skutečný „oh wow“ moment zažila naše Anežka Dudková až při kolaci, kdy nám došlo, kolik slangu je (nejen) v Jásínových pasážích substituováno. Sára Vybíralová prý sbírala inspiraci mluvy mládeže třeba v autobusu. Kniha navíc vychází v krásné vizuální úpravě Fany Loubat, o níž se pochvalně zmínila i autorka.
Edward Wakeling: Logické hádanky a hry Lewise Carrolla
Tohle je sbírka matematických hádanek, hlavolamů a her podle Lewise Carrolla. Fascinující na ní je z překladového hlediska to, že jejich velká část vychází z jazykových specifik angličtiny (třeba z délky anglické abecedy), případně stojí na angličtině (ve smyslu, že třeba klíč k šifře je anglické slovo) nebo na kulturních reáliích. Překlad tady přechází až do adaptace: Robin Král a Tomáš Sieger často ponechali třeba jen princip hlavolamu a jeho sdělení, zbytek utvořili znovu s pomocí prostředků češtiny. Původní text (zadání i řešení) navíc rozšířili tak, aby českému čtenáři doplnil vše, co potřebuje k luštění hádanky vědět. Doplňující text je v knize graficky odlišen. Ilustrativní je skutečnost, že originál má méně než sto stran, kdežto překlad jich má přes sto sedmdesát. Pánové si zkrátka naprosto šíleně mákli a kniha je zdařilá jak po stránce herní (zkoušeli jsme s manželem po večerech plno šifer), tak umělecké (spousta šifer je třeba ve formě básní).
Mikita Franko: Dny našeho života
Autobiografický román o klukovi ze současného Ruska, který vyrůstá se dvěma otci, si Patrik Felčer přinesl na český trh sám. Na tenhle překlad jsem se moc těšila, objevil se ostatně i v širších nominacích na Magnesii Literu. V překladu moc hezky fungují třeba proměny rejstříku vypravěče (sledujeme ho od jeho asi sedmi let do asi sedmnácti), práce s idiolekty u postav z různého sociálního zázemí, občasný slovní humor i práce s reáliemi.
Ze všech knih s queer tematikou, co jsem kdy četla, mi tahle asi nejvíc přiblížila, kam všude se může propsat dlouhodobé zapírání reality, kterou člověk žije doma. Jedna věc je, že hluboko v duši víte, že na vaší queer rodině není nic vadného, a oba své otce milujete, ale úplně jiná otázka je, co se z vás stává v prostředí, které vám dává různou měrou a různými způsoby najevo, že tohle uspořádání vnímá jako špatné. Kniha jako taková bojuje za svobodu pro queer lidi, nicméně vypravěč se potácí mezi sebenenávistí a sebepopíráním, vztekem vůči svým otcům i neustálým pocitem viny. Bolavé, poutavé čtení, a pro teenagery podle mě super na zvýšení citlivosti.
Daniel Pennac: Vlčí oko
Polární vlk se dívá do očí klukovi z Afriky, kluk z Afriky se dívá do oka jednookému vlkovi. Za očima se jim odehrávají příběhy. K oběma byl osud nepříznivý, každý z nich ale uprostřed nepřízně zažil i něco hezkého. Teď oba vědí, že i ve světě, který jim vezme úplně všechno, existuje místo, kde se mohou ukrýt a prožívat krásu: jejich představivost.
V překladu všechno funguje, jak má: mluvící jména, práce s reáliemi i promluvy malého kluka (Anežka Charvátová je bohyně). Knížku jsem zhltla za dvě hodiny. Pak jsem chvíli koukala do zdi. „Vlčí oko je nádherný,“ napsala jsem holkám porotkyním do chatu. „A pro jak starý je to čtenáře?“ ptala se Anežka. „Třicet plus,“ popotáhla jsem.
Tolik osvěta z mojí strany, nedostatečná, ale aspoň nějaká. Od vás bych chtěla vědět, jak na českém knižním trhu zviditelňovat skvělou, opečovanou dětskou literaturu a hnát velké hráče k odpovědnosti za nízké honoráře lidí, co na knihách pracují, a za nekvalitní publikace. Pokud vás to zajímá nebo k tomu nedejbože máte nějaké relevantní vhledy, pojďme spolu mluvit… Je fajn naživo mluvit s jinými lidmi o světě. Zkusím to vysvětlit ještě posledním návratem ke Žluťasovi.
Žluťasi, bráško, popíči filozofka Hannah Arendt psala o odcizení světu (world alienation) ve smyslu odcizení se od sféry věcí vytvořených lidmi (objektivního světa, který existuje mezi lidmi), ale i odcizení se prostoru řeči a jednání, kde vzniká prostor pro sdílení společné reality. Tohle odcizení se pak projevuje jako pocit ztráty stability, orientace a smyslu pro realitu, na které reagujeme různě: třeba tak, že si vytvoříme online personu, která má celej svět v píči, a postupně s ní začneme splývat. Což samozřejmě není nejhorší řešení v tom smyslu, že aspoň nikomu neubližuje.
Hanně by se ale asi nelíbilo, protože v něm absentuje chuť měnit svět k lepšímu, převzít za svět odpovědnost. K tomu je podle ní potřeba amor mundi, láska ke světu. O tom, jestli svět milujeme natolik, abychom měli vůli ho nějak smysluplně směrovat, podle Hanny rozhoduje právě výchova. Společné čtení, vyprávění příběhů nebo povídání si o nich může být právě jeden ze způsobů, jak dítě „uvádíme do světa“ (taky pojem od Hanny, v kontrastu ke „přivádíme na svět“) a učíme ho svět milovat. A to je podle mě docela popiči, víš co.
Pozn. překl. pod čarou:
Možná není náhoda, kdo z mladých lidí prokázal za posledních několik měsíců amor mundi non plus ultra: studentstvo Ústavu translatologie, jehož plánované zrušení oznámilo vedení FF UK během léta. Na přehlíživou a k jejich vyučujícím v mnoha ohledech neférovou a ponižující komunikaci ze strany vedení fakulty reagovali tím, že se semkli, podpořili pedagogy, sami kontaktovali média, sepisovali články, psali maily na děkanát a rektorát, organizovali meetingy a 10. září uspořádali se studenty dalších dotčených pracovišť demonstraci.
Za výraznou mediální stopu — o restrukturalizaci FF vzniklo za pár měsíců určitě aspoň 50 reportáží a rozhovorů, které vedly k otevření mnoha důležitých, širších témat — i za to, že rozhodnutí o zrušení Ústavu translatologie je nyní o několik měsíců odloženo a probíhají podrobné diskuze o tom, jak by výuka překladatelství a tlumočnictví na filologiích mohla a nemohla vypadat (což se mělo dít od začátku) a jestli skutečně dává smysl ústav rušit, vděčíme kromě zaměstnanců i studentům. Protože můžu, tak budu kromě celého studentského spolku PřeTLaK jmenovat třeba Silvii Houšťovou, Lukáše Matouše nebo Terku Votavovou. Lví podíl na medializaci mají nedávné absolventky Bára Fremlová a Sára Zeithammerová.
Tohle všechno jsou mimochodem lidi, kteří by v budoucnu mohli držet řemeslnou úroveň i dobrou praxi v nakladatelství, aby u nás dál navzdory tlakům trhu vznikala třeba ta hezká, opečovaná literatura pro děti a mládež. Jednak protože ještě pořád můžou dobrou praxi přejímat od profíků z oboru, kteří na Útrl vyučují, čili vědí jak. A jednak taky tuší proč, jelikož nepotřebujou vysvětlovat, že hezký věci se většinou nedějou samy od sebe a péče, i ta zdánlivě nedoceněná, se vždycky někde pozitivně projeví. Že by jim jako malým někdo hodně četl?