Loni jsem přeložila z angličtiny zimbabwskou knihu Slavné časy autorky NoViolet Bulawayo. Ten překlad teď vyhrál cenu Magnesia Litera.
Na jiném konci českého internetového vesmíru sedí AI guru Tonda Novák a programátorský influencer Franta Čihák a sosají signály z hlubokého vesmíru technologických veletočů. Zpráva o Slavných časech se k nim nikdy nedostane.
A kdyby se přece jen dostala, divili by se. Proč se překladové ceny vůbec ještě udělují? Tonda si beletrii posledních pět let prohání DeepLem, protože „dělá hezké věty“ a „číst to není utrpení, pokud nejste fajnšmekr“. Franta zas dobře ví, že všechno záleží na promptu a z generátoru v několika iteracích dostanete přesně takový překlad, jaký potřebujete, nejste-li spokojeni s první, druhou nebo pátou verzí. Několikrát to už překladatelům vysvětloval a lowkey se domnívá, že by měli nějakou cenu dát spíš jemu, když už.
Toto je dvoudílná zpráva Tondovi a Frantovi z mého koutu galaxie, kde se to hemží knihami a dobrými lidmi roztáčejícími kola literatury, ale zároveň tu mám i dalekohledy upřené k těm novým technologiím, protože vím, že by mě měly zajímat. Rovněž vím, že bude přibývat generovaných literárních překladů a že to by mě mělo zajímat taky. V následujícím textu se pokusím rozebrat, proč by zas někoho na oplátku mohly zajímat negenerované překlady. Zkuste mi věnovat pozornost, pánové.
Anebo si to nechte aspoň shrnout Claudem. Co mám s váma dělat.
Překlad Slavných časů
Slavné časy, v originále Glory, jsem si přinesla sama. To znamená, že jsem sama navrhla českému nakladateli, jestli nechce knihu v mém překladu publikovat, a opatřila jsem si na překlad stipendium ministerstva kultury.
Spisovatelku NoViolet Bulawayo jsem objevila v roce 2018 během studií na Washingtonské univerzitě. Četli jsme tenkrát její debut We Need New Names, román o emigraci do USA a o vystřízlivění z představ o domovině. Jazyk je tam skoro postava, hutná síla hýbající s osudy afrických imigrantů, kteří v angličtině zaujímají nejrůznější strategie sebevyjádření ve snaze nějak přežít. NoViolet má dar imitace a ironie, takže kromě toho, že se jí dařilo ilustrovat rozplývání člověka, co se postupně vzdává svých autentických výrazových prostředků, to byla zároveň fakt sranda číst. Stylisticky to byl zkrátka hrozně dobrej text.
„A čo vy si, Štádlerová, predstavujetě pod takým pojmom stylisticky dobrej text?“ ptáte se v mojí hlavě. Dík za otázku, kluci! Asi takhle: u autorstva, co umí psát, nastane v určitém momentě četby orgastická chvilka, kdy jako čtenářka pojmu k textu důvěru a nechám se jím unášet, protože dojdu k přesvědčení, že autor/ka ví, co dělá. Že mě má přesně tam, kde mě chce mít, že zvolil/a právě tohle synonymum v právě tomhle kontextu, aby mě dostal/a právě do téhle emoce nebo mě přivedl/a právě k tomuhle poznání.
Z většiny textů, s nimiž přijdete ve světě do styku, čiší stylistická bezradnost, nuda, nezájem nebo rezignace. Z těch umírám. Ale z těch, kde s vámi autor/ka něco záměrně dělá a ještě se to daří, z těch žiju. Dostanu pak hrozné nutkání tuhle euforii ze stylisticky živého textu poslat dál. Třeba mezi lidi, co mluví česky, a buď nevládnou tak dobře jazykem výchozího textu, nebo jím vládnou, ale nemají v něm tak vypěstovaný cit, aby to s nimi dělalo to, co se mnou.
Proto jsem taky od začátku věděla, že chci NoViolet překládat, a když v roce 2022 vydala svůj další román Glory, šla jsem rovnou po něm. Je to bomba. Zapoj představivost, Franto, tady máš promptík:
Jsi žena ze země třetího světa, které poprvé v životě svitne naděje, že zkorumpovaný režim jejího státu padne. Armáda v roce 2017 sesadí politickou fosilii Roberta Mugabeho a Zimbabwe reálně „hrozí“, že by se poprvé po čtyřiceti letech mohla nadechnout. Jenže ne nadlouho: nově zvolený Mugabeho nástupce se brzy projeví jako ještě zkorumpovanější a jeho vláda jako ještě prohnilejší. Jsi talentovaná spisovatelka se západním vzděláním a chtěla bys o dění ve svojí domovině napsat světu. Zprvu o tom píšeš sérii non-fiction fejetonů, jenže to nejde: dění v tvé zemi je natolik absurdní, že se plochému, popisnému stylu vzpírá. Stále víc tě to táhne k nadsázce, ironii a parodizaci. A tak z nich všech uděláš zvířata, jako Orwell ve Farmě zvířat. Snížit se na jejich úroveň nedokážeš, potřebuješ se jim vysmát, udělat aspoň tenhle akt vzpoury. Humor je přece tváří v tvář absurditě docela přirozená obrana. (Asi jako když já tady vedu fiktivní rozhovor s ajťáky s vymyšlenými jmény, místo abych brečela, že vysokoškolsky vzdělaní jedinci považují v literatuře za „fajnšmekřinu“ cokoliv nad rámec gramaticky správné věty.)
Na jazykové rovině se ta nadsázka ve Slavných časech projevuje různorodě a hravě. NoViolet neustále porušuje normu (angličtina ostatně není její mateřský jazyk): používá neexistující slova, ndebelské a šonské výrazy, opakující se refrény a řadící se výčty slov, které můžou působit až rušivě, ale zase fungují jako odkazy jednak na všudypřítomnou propagandu, jednak na cykličnost návratů k nechtěnému. Zároveň je vidět, že s jazykem pracuje umně, že jí to jde a baví ji to. Často stylisticky exhibuje: sází jednu slovní hříčku za druhou, vychází z ustálených slovních spojení v několika jazycích a v některých pasážích drží (v próze!) takový rytmus, že znějí jako zpěv nebo zaříkávání.
Co tohle znamená pro překladatelku? Že překlad musí ve stejné míře taky porušovat normu, ale zároveň z něj musí být poznat, že překladatelka stejně jako autorka umí pracovat se vším, co jí jazyk nabízí. NoViolet vás uchvátí hned na začátku a pak už nevyjdete z úžasu: překladatelka vás musí vzít na tutéž jízdu v češtině a nedopustit, aby vás z literárního tripu něco vytrhlo.
Několik příkladů řešení
(Tahle pasáž, napsaná menším písmem, obsahuje příklady konkrétních řešení některých míst ve Slavných časech. Je to spíš pro ilustraci, můžete ji přeskočit nebo se k ní vrátit později.)
Strategiemi, k nimž jsem se často uchylovala, byly substituce a – víc než kdy jindy – kompenzace.
Pod substitucí, tj. nahrazením funkčním ekvivalentem na stejném místě v cílovém textu, si asi dokážete něco představit, ne? Vypadá to třeba takhle:
| And thus, Marvellous was awarded a PhD in sociology from the University of Jidada before you could say diss, for dissertation. | A tak Skvělenka dostala od Jidadské univerzity Ph.D., než bys řekl PrD. Ze sociologie. |
| „Jidada's President, Tuvius Delight Shasha, becomes first-ever shitting president to officiate at the opening of a pablic toilet.“ | „Jidadský prezident Tuvius Pašák Shasha se svými posranci slavnostně otevírá prevít.“ |
Kompenzace jsou zajímavější. Spočívají v tom, že se jazykový humor pokouším nahradit stejnou měrou nikoliv na místech, kde se vyskytuje v originále, nýbrž tam, kde k tomu přirozeně vzniká prostor v češtině. Než abych hříčku tlačila, na některých místech ji oslabím:
| The angry supporters spoke of how if they had anything to say about it they'd have made the itchtail donkey pay for her unpardonable sins. They'd have dragged her on her back, up and down rock-strewn paths. They'd have beat her like a drum. They'd have whacked her joints with sticks. They'd have pulled at her tail until they took the itch out of it. | Rozlícení koňovi přívrženci se nechávali slyšet, že kdyby to bylo na nich, hárajďácká oslice by za své neomluvitelné hříchy zaplatila. Vlekli by ji po zádech štěrkem. Bili by ji jako žito. Klacky by jí rozdrtili klouby. Tahali by ji za ocas, dokud by ji ta háravost nepřešla. |
| „Itchtail“ je neologismus používaný v románu pro nehodné, promiskuitní ženy, resp. saminy (hele, další neologismus). Překládám ho jako „hárajda“ (hárání a rajda, get it?). Na tomhle konkrétním místě se mi ztrácí hra s taháním za ocas. | |
| And what exactly gives you the authority Mr Pussy-grabber in Chief? | Z jaký pozice nás budeš zrovna ty buzerovat, Příčesku voranžovej? |
| Tohle je fiktivní tweet ve vlákně mnoha dalších – není v něm čas na žádné explikace, je jen potřeba, aby čtenář pochopil, na kterou postavu v reálném světě je odkazováno a s jakou mírou exprese, a jel dál. Šla jsem na tuhle substituci, protože Trumpovo „grab them by the pussy“ v češtině nemá žádný ustálený překlad, jehož zmínka by čtenáři okamžitě vyvolala správnou asociaci. Příčesek voranžovej ale jednak není tak vtipný, jednak to trochu sklouzává k bodyshamingu, což v originále není. Funkci popsanou v první větě tohle řešení plní, oslabení to ale je. Mimochodem nedávno mě moje výborná redaktorka Anežka Dudková upozornila, že v jednom českém facebookovém komentáři kdosi použil pro vy-víte-koho výraz Oranžgutan. Ach jo, kdybych to viděla dřív, někam to do překladu vetknu. | |
| But the township itself refuses to be a passive observer of this return. And so, Lozikeyi stands to her fullest height, drapes her boldest shawl over broad shoulders so this returnee too can appreciate her full glory in case exile, which has been known to sometimes bewitch the memories of her children, has made her forget it. | Ale čtvrť sama odmítá jejímu návratu nečinně přihlížet. A tak se Lozikeyi vztyčí do plné výšky a přehodí si přes ramena svůj nejpestřejší šál, aby navrátilkyně ocenila její nádheru pro případ, že na ni v exilu zapomněla, protože exil, jak známo, občas zaklíná paměť jejích dětí. |
| Tohle je personifikovaný popis čtvrti Lozikeyi, do níž se právě vrací hlavní postava Destiny. Překlad je tady ochuzen o odkaz na „Glory“, což je název románu, a v textu funguje snad ve všech svých významových odstínech – nejen jako „slavné časy“, ale i jako „sláva“, „nádhera“, „paráda“. Nádhera se tady českému čtenáři s titulem románu nepropojí. | |
A tam, kde mi to čeština dovolí nebo k tomu vyzývá, jazykovou hru naopak posilním:
| Heartbreak number one (and two, and three) | První (a druhé a třetí) hoře oře |
| Starý kůň zažije v průběhu románu tři heartbreaky, vždycky se tak jmenuje daná kapitola (Heartbreak number one apod.). V češtině se nabízela hoře oře. Protože je to kůň. | |
| „Yes, it, that one. Every animal has their thing. Reading is simply not my thing, never was, never will be.“ | „Ano, přesně, tohlencto. Každý je holt na něco, každý pes jiná ves. Já zkrátka nejsem na čtení, nikdy jsem nebyl a ani nebudu.“ |
| Každý pes jiná ves se nabízelo, protože mluvčí je pes a rozmlouvá s dalšími psy. Vůbec jsem překlad protkávala „zvířecími“ uvozovacími slovesy, kde to dávalo smysl – kůň se řehtá a občas plácne koninu, oslice hýká smíchy a podobně. | |
| And, armed with these persomal changes that allowed him to walk the talk of a new way of being, a new way of doing things, tholukuthi the Saviour of the Nation felt ready to lead Jidada into new heights of glory. | A vyzbrojen těmito změnami, díky nimž svoje slova promění v Číny a bude odteď všechno, včetně sebe sama, dělat docela jinak, se Spasitel národa cítil tholukuthi připraven dovést Jidadu k novým horizontům slávy. |
| Narážka na Čínu zrovna na tomhle místě není v originále vůbec obsažená, nicméně v románu jsou vazby diktátorů na Čínu kritizovány hned na několika místech, tak jsem si tenhle výstřelek dovolila, stejně jako narážku na masturbaci (koňův sexuální apetýt je také zmiňován často). | |
Jestli vám to přijde jako překladatelský freestyle, tak je to proto, že to je překladatelský freestyle. Akorát je koncepční. Snažila jsem se citlivě inovovat a pracovat se hříčkami sice ne vždycky na stejných místech jako autorka, nicméně ve stejné míře a se stejným dojmem na cílového čtenáře jako autorka. Mohla – musela – jsem takhle flexit, protože flexila už autorka v originále. V jiných dílech bych si tohle vůbec nemohla dovolit, jiná díla budou zase vyžadovat docela jinou překladatelskou koncepci, často mnohem civilnější.
Náhrada jazykových hříček představuje asi tak desetinu výzev, kterou tenhle text skýtal. O těch dalších tu teď psát nebudu, protože Tonda s Frantou už zívají a očička jim jdou beztak šejdrem k nejnovějšímu vyjádření Sama Altmana (#tvlcosezasestalo). Přišlo mi ale, že je na těchhle příkladech dobře vidět, co vědí všichni překladatelé a překladoví redaktoři, ale co se špatně předává jinak než nabytou zkušeností: že rigidní konzistence strategií je přeceňovaná a ďábel tkví v detailu. Tzn. překladová strategie konkrétního místa se vybírá s ohledem na celý text a na jeho zamýšlený dopad na cílové publikum a jediná formulace, synonymum nebo pořadí slov často rozhodne o tom, jestli vás text „řízne“ tak, jak má, anebo po vás jen sklouzne jako většina obsahu, kterému jsme v našem nervózním světě vystavení.
Když se takových říznutí povede víc, text těmi ranami do čtenáře vstoupí a otevře v něm svůj svět. A když ten čtenář umí aspoň trochu mluvit nebo psát, řekne dalším lidem nejen o tom, v čem je ten cizí svět jedinečný, ale také třeba v čem je stejný jako ten jejich. (Tohle se mimochodem povedlo třeba Míle Janišové v její recenzi na Slavné časy, za kterou jsem moc vděčná.) A to je zásadní funkce literárního překladu: obeznámené provázení cizím, předání chuti pronikat do neznámého.
„A proč jsi nám to, Áňo, celé tak sáhodlouze… ale zajímavě!... vyprávěla?“ zíváte, Tondo a Franto, zatímco vám AI agent shrnul předchozí čtyři strany mého textu do pěti přehledných bodů, nyní vám z toho připravuje podcast a ptá se, jestli má rovnou nastřelit protiargumenty a příklady, jak by se celý můj pracovní proces dal automatizovat, a postnout mi to zpracované ve videoprezentaci na profil na Facebooku.
To si řekneme ve druhém díle, kluci. Čekají nás totiž Slavné časy překladu.