Loni jsem přeložila z angličtiny zimbabwskou knihu Slavné časy autorky NoViolet Bulawayo. Ten překlad teď vyhrál cenu Magnesia Litera.
Na jiném konci českého internetového vesmíru sedí AI guru Tonda Novák a programátorský influencer Franta Čihák a sosají signály z hlubokého vesmíru technologických veletočů. Zpráva o Slavných časech se k nim nikdy nedostane.
A kdyby se přece jen dostala, divili by se. Proč se překladové ceny vůbec ještě udělují? Tonda si beletrii posledních pět let prohání DeepLem, protože „dělá hezké věty“ a „číst to není utrpení, pokud nejste fajnšmekr“. Franta zas dobře ví, že všechno záleží na promptu a z generátoru v několika iteracích dostanete přesně takový překlad, jaký potřebujete, nejste-li spokojeni s první, druhou nebo pátou verzí. Několikrát to už překladatelům vysvětloval a lowkey se domnívá, že by měli nějakou cenu dát spíš jemu, když už.
Toto je dvoudílná zpráva Tondovi a Frantovi z mého koutu galaxie, kde se to hemží knihami a dobrými lidmi roztáčejícími kola literatury, ale zároveň tu mám i dalekohledy upřené k těm novým technologiím, protože vím, že by mě měly zajímat. Rovněž vím, že bude přibývat generovaných literárních překladů a že to by mě mělo zajímat taky. V následujícím textu se pokusím rozebrat, proč by zas někoho na oplátku mohly zajímat negenerované překlady. Zkuste mi věnovat pozornost, pánové.
Anebo si to nechte aspoň shrnout Claudem. Co mám s váma dělat.
Slavné časy překladu
V minulém díle jsem popsala čtyři strany uváděním příkladů a vysvětlováním, co jsem řešila při překladu románu Slavné časy.
„A proč jsi nám to, Áňo, celé tak sáhodlouze… ale zajímavě!... vyprávěla?“ ptáte se, Tondo a Franto, zatímco vám AI agent shrnul ony čtyři strany do pěti přehledných bodů, nyní vám z toho připravuje podcast a ptá se, jestli má rovnou nastřelit protiargumenty a příklady, jak by se celý můj pracovní proces dal automatizovat, a postnout mi to zpracované ve videoprezentaci na profil na Facebooku.
Vysvětlím vám to, pánové, v pouhých třech přehledných bodech:
- Jednak jsem chtěla nastínit, že propracovaný, zdařilý překlad může mít na čtenářstvo dopady, které nepropracovaný a nezdařilý překlad nemá. A ty dopady nemusí spočívat jenom v hlubším estetickém prožívání, ale i např. v probuzení zájmu o určité téma nebo kulturu, odklonu od předsudků, příklonu k větší citlivosti a empatii.
- Dále jsem chtěla ilustrovat, že pracovat na něčem dlouho a hluboce, jako třeba literární překladatel na svém překladu, má svoje výhody. Výsledky takové práce si spíš pamatujete, spíš se vám uloží do mechanismů přemýšlení. Můj oblíbený aspekt překladu je, že jde o extrémní formu hlubokého čtení. (A že mi umožňuje rozvíjení mého rozjívení, jak řekl Kato.) Mám pak o textu i o jeho kontextu co říct, a to i po letech. Teď teda ještě aby se na to někdo ptal.
- Především bych ale byla ráda, kdyby nejlaskavější čtenář mých textů pochopil, že mi na mých překladech a na literárním překladu jako profesi fakt dost záleží. Tak moc, že jsem ochotná nad každým textem prosedět stovky hodin a neoptimalizovat na efektivitu, ale na kvalitu. Mám tu práci tak ráda, že ji ještě pořád dělám, i když se jí vůbec nedá uživit. Což tak mimochodem bylo dávno před nástupem generativní AI.
Tyhle emoční pohnutky jsou – společně s etickými a právními zábranami, jasně – taky hlavní důvod, proč generativní AI nevyužívám pro překlady víc, než by se nejspíš dalo, kdybych chtěla optimalizovat na co nejvyšší rychlost a výdělek. Lol, výdělek.
(Možností zapojování generativní AI do překládání literatury je samozřejmě škála. Já jsem mimochodem taková krejzy technooptimistka, že si myslím, že při správném užívání může AI uvažování nad textem i prohloubit. Vy to ale, Tondo a Franto, většinou rámujete tak, že generátor zastoupí celý překladatelský proces od začátku do konce a překladatelé nebudou mít co žrát, tak budu teď vycházet z tohohle scénáře.)
Dostupná technologie se vyždímat nejspíš dá. Jazykový model by se dal dotrénovat na konkrétních výtečných literárních překladech, na nichž by si sám vyvinul „překladatelský skill“. Eticky je to problematické extrémně, ale že by to technicky nešlo, tím podle mě úplně argumentovat nemůžu. Když už jsme u té etiky, tak jasně, že by to celé fungovalo lépe, kdyby se do chatbotu rovnou nahrála celá překládaná kniha, což je v mnoha případech porušení autorských práv, ale někteří autoři k tomu už dneska svolení dávají. Mohla bych si třeba navajbkódit překladatelskou aplikaci. A vůbec: mohla bych na text nasadit několik agentů s různými osobnostmi – překladatele tak kreativně rozjařeného, že občas ustřelí, kontrolora, který označí v překladu potenciálně problematická místa, redaktora, který navrhne alternativní řešení, odpovědného redaktora, který se s překladatelem o těch řešeních pohádá, to vše zatímco já si někam zajdu na kafe nebo budu dělat [zde mi, kluci, doplňte, co podle vás mám teda dělat, když to, co mě baví, bude generativní AI dělat za mě]. I guess. Teda takové to „I guess, bro“ z memečka z filmu War Dogs:
Protože i kdyby to všechno technicky šlo, není mi jasné, proč by se z toho měli čtenáři radovat nebo tomu jít naproti. Rychlost? Okamžitá dostupnost? Kniha není fast food. Je mi, kluci, trochu líto, že nemáte větší zájem sledovat plody práce lidí, kteří ji dělají s láskou a uměli by vám toho o ní spoustu říct. Že chcete všechno jen co nejrychlejš sežrat.
Řada skvělých překladatelských kolegyň a kolegů by se mnou navíc nesouhlasila ani v tom, že technicky to je možné. Ostřílené překladatelské harcovníky uslyšíte spíš říkat, že „AI nemůže být kreativní“, protože jde jen o „mechanického papouška“, který „generuje nejpravděpodobnější pokračování slovního řetězce“ a „nechápe situační kontext“. V debatě s AI nadšenci a odborníky, která by klidně mohla vést k bez nadsázky fascinujícím úvahám nad tím, jak se pozná dobrý text, co to vůbec je kreativita a na jakém principu funguje třeba lidská inteligence (podle některých studií je to totiž právě to pokračování nejpravděpodobnější části řetězce) pak překladatelští kolegové bohužel dost často argumentují ukázkami zdánlivých selhání jazykových modelů, která ale ve skutečnosti ukazují spíš na jejich nedostatečnou AI gramotnost. Anebo na nechuť se učit novým kouskům. Což je zas pochopitelné z toho pohledu, že oni už těch kousků zvládají i bez berliček dost.
Otázka taky je, jak kvalitní by ten „AI gramotně“ vygenerovaný překlad byl a komu všemu by na tom záleželo. Neupravované generované texty vykazují pro profíky snadno rozpoznatelné neduhy (třeba nadužívání některých sloves nebo rétorických figur, víc o tom nedávno psal Jan Němec v Hostu 4/2026 v článku „Mistr, kterého budou mazat marně“) a vzhledem k relativně malému množství trénovacích dat v češtině by se asi dalo čekat, že takový překlad bude dost kalkový. Když teda říkám „technicky by to asi šlo“, myslím tím něco jako „čím víc se text originálu bude blížit průměru, a to po stylistické, žánrové, výstavbové i tematické stránce, a z čím většího jazyka bude, tím spíš z něj bude dobře dotrénovaný a odborníkem vyfinetunovaný jazykový model schopný vytvořit překlad, který bude pro průměrného čtenáře natolik dostačující, že kvůli němu knihu neodloží“. Což ale samo o sobě stojí na mnoha dalších smutných realitách, například že laťka čtenářů, co se kvality překladu týče, často leží doslova na zemi a oni sami bývají naprosto zmatení co do otázky, jak se dobrý překlad pozná nebo co od něj mají čekat. Stačí se podívat, kolik Frantů a Tondů v debatách mávalo překladatelům před očima údajně zdařilými překlady, ze kterých profíkům krvácely oči.
Tenhle nízký nárok souvisí i s tím, že velká část překladů, které u nás vycházejí, jsou už dnes průměrné až špatné. Knihy jsou u nás levné a vycházejí v malých nákladech, takže na překladatele zbývají malé honoráře a téměř žádný dobrý překladatel už se dneska výhradně překládáním neživí. Pokusí-li se někdo zabojovat o důstojnější sazbu za normostránku, bývá zpravidla odbyt s tím, že jiní to za tuhle sazbu rádi přeloží. Že tihle „jiní“ dost často bývají druhořadí překladatelé, kteří to prostě neumí a nezvládají ani tu gramotnou práci s dostupnými nástroji, to už bývá nakladateli jedno, protože text zpravidla nebývá tak strašný, aby ho čtenář nekoupil, respektive čtenář nemá ve zvyku pohlížet na překlad kriticky, to už to musí být jó hrůza, aby si toho všiml, takže nakladateli se prostě velmi málokdy rozhodne do překladatele investovat (rozuměj: přidat mu doslova pár tisícovek na titul).
No a čím víc si čtenáři zvyknou na placaté, neinvenční, necitlivé nebo prostě jenom nezáživné překlady, tím horší budou mít jazykový cit a tím menší nároky budou klást na další překlady. A tím menší bude poptávka po dobrých překladatelích. A tím méně lidí pak bude studovat překlad, protože proč by trávili čas studiem mrtvého oboru, kterým se neuživí. A to je jasný předběžný útlum investic, jak by řekla moje babička. Čím víc se v oboru tuší negativní vývoj, tím méně je do něj investováno, a tím spíš dojde k onomu negativnímu vývoji.
To byl jenom vtip, Franto. Ve skutečnosti jsem se o předběžném útlumu investic (anticipatory disinvestment) nedozvěděla od babičky, ale když jsem si četla o gradual disempowerment, což autoři téhle studie překládají jako postupná ztráta kontroly. Jde o mechanismus, kdy lidé přenechávají stále více rozhodovacích pravomocí AI, protože je k tomu tlačí systém. V českém literárním rybníčku si to představuju třeba tak – a to mě klidně opravte –, že několik velkých nakladatelství se rozhodne generovat především žánrovky a vydávat AI překlady, algoritmy na sítích budou čtenářům doporučovat takový obsah, který bude pro jazykové modely srozumitelnější, a přestože autoři třeba nepřestanou psát, většina čtenářů bude konzumovat obsah nějak předžvýkaný AI. A to povede k homogenizaci představivosti, zúžení jazykového repertoáru, oslabení kritického myšlení a tím pádem nižší odolnosti vůči manipulaci.
Proti takové systémové proměně je samozřejmě třeba bojovat systémovými nástroji (zmíněná studie jich několik nabízí). Zrovna můj vejšplecht na osobním blogu ji nezabrzdí. Myslím si ale, že jakákoliv emancipace (ve smyslu boje proti de-emancipaci, protože kolegové překladatelé, slyšíte ji v tom „disempowerment“ taky, ne?) začíná u vášně, chuti něco dělat, žít a prožívat. V mém případě v chuti pomoct českým čtenářům prožívat některé texty tak, jak je prožívám já.
Takhle emancipovaní překladatelé a překladatelky musí být schopni nejen řemeslně na překladech pracovat a trávit s nimi stovky hodin, aby přinesli do své kultury něco nového, ale taky jim musí být umožněno za důstojné honoráře o svých překladech mluvit, provádět čtenáře cizími texty a světy, rozšiřovat jim obzory a učit je nad texty uvažovat. Do debaty o AI musejí vstupovat informovaně, ne jako odmítači technologií, ale hlavně by asi mělo být pochopeno, že debatovat o AI vůbec není jejich role – tou je číst a zprostředkovávat těžké a zajímavé věci ze vzdálených myslí. Bylo by super nechat je to dělat. Bylo by super tohle nechat dělat lidi, bez ohledu na to, že (nebo jestli) existuje technologie, která je toho schopná.
Samo to stačit nebude. Na úrovni státní politiky by to asi chtělo podporu lidských autorů zakotvit do grantových systémů. A zřídit orgán, který by sledoval, jak AI mění produkci a konzumaci textu v českém prostředí, aby bylo na základě čeho dělat strategická rozhodnutí. Anebo (radikální myšlenka!) by se na to nemusel zakládat samostatný orgán! Mohla by se v tomhle směru posílit role literárních časopisů, které už teď fungují jako „průběžný archiv textů, kulturní kronika, která mapuje stav země a světa“, jak píše v nedávném komentáři Michala Marková, a nabízejí i tu nuancovanou jazykovou metaanalýzu. Ale to by se nesměl rozpočet na literární veletrhy a časopisy krouhat o likvidačních 40 %, že.
Na úrovni jednotlivých nakladatelství by to chtělo asi investovat do značky, která stojí na lidské práci, to znamená posílit roli redaktora a překladatele, ne je osekat jako první úsporu. Anebo pokud už se nakladatelství rozhodnou jít cestou děl vytvářených nebo spoluvytvářených AI, být ohledně toho aspoň transparentní. Čtenáři si pak sami vyberou, co budou chtít číst. S dostatečnou osvětou se třeba najde i dost těch, kteří budou upřednostňovat řemeslnou lidskou práci.
A co na vaší úrovni, Tondo a Fando? Možná kultivujte veřejný prostor tak, že budete psát o tom, čemu rozumíte. Je toho určitě spousta, a že analýza literárních textů jednou z těch věcí není, je v pohodě, fakt. Prosím, pište víc o vlivu AI na společnost nebo na váš obor, klidně i o vývoji nástrojů k překládání. Pokud ale pod falešným dojmem nabyté kompetence začnete po sítích šířit, že překladatelé už nemají co nabídnout, pročež nás všechny nevyhnutelně čeká mrzký zánik a měli bychom jít brečet do kouta, a vůbec ani netematizujete, je-li to dobře, nebo ne, a nechcete si ani nechat vysvětlit nic o mechanismech textu od lidí, kteří prací s mechanismy textu strávili třeba posledních 30 let, obíráte o moc nejen nás, ale i sami sebe.
Chápu vaše pohnutky. Ty nižší – chcete nám prodat svoje vzdělávací aktivity a silná slova o zániku profese jsou na sítích líp slyšet –, ale i ty vyšší: chcete nás informovat o stále rychlejším rozpínání technologického vesmíru a nedohlédnete na všechno, co se odehrává v biblioversu. Tak já nevím, kluci, co si třeba navzájem koupit svoje služby? My k vám půjdeme na kurz vibecodingu, vy si třeba přečtete pár řemeslně krásně zpracovaných knih. A na poněkud lidštější úrovni: co kdybychom se prostě zkusili navzájem poslouchat, zmlknout a soustředit se na myšlenky toho druhého. Co kdybychom si nechali vysvětlit cizí zkušenost, zkusili si vzájemně pomoct proniknout do nesrozumitelného, a navzájem budovali svoji odolnost vůči silám, které nás začínají pomalu, ale jistě přesahovat. To jsme totiž zas u té základní funkce překladu v nejširším slova smyslu. Podle mě by bylo fajn, kdybychom takovýhle překlad nechali právě teď zažívat slavné časy.